Čas na zázraky

10. prosince 2015 v 10:38 | Šťastná Vanda
Je to tady. Už se to blíží. Potichounku pomalounku a opatrně se přikrádají Vánoce. Už zase. Loni toho bylo tak nějak moc. Hektického. Spadla jsem do toho a ani jsem to nechtěla. Vždyť jsem pokaždé všem dokola omílala, jak je důležité zůstat v klidu. Nepovedlo se, byly to snad první mé uspěchané a svižné Vánoce vůbec. Možná protože to byla sladká tečka za zajímavým rychlým a velmi šťastným rokem. Trošku jsem se těšila a trošku i čekala, co bude letos. Jaké budou svátky? Jak se k tomu bláznivému nevyzpytatelnému prosinci postavím? Až jsem do toho ladně vplula, klidně, s dětskýma natěšenýma očima plnýma očekávání, s nadšením, jak neskutečný je to čas plný malých i velkých zázraků. Nespěchám. Jsem to vůbec já, říkám si každý den, bez prosincového loňského běsu a stresu? Při psaní tohoto článku se samozřejmě usmívám. Jsem tady a teď a zrovna tak to má být. Posunula jsem se tam, kam bylo potřeba, uzavřela to, co bylo důležité uzavřít, a otevřela se věcem, pro které se prostě musíme otevřít. A za odměnu se teď můžu usmívat. Prosinec od prvního dne působí na mou duši jako sněhový balzám, jako bílá chlupatá vánoční šála, taková ta děsně kýčovitá, kterou možná ani nikdo nenosí, kdo ví, kde jsem ji kdy viděla. Každý den plyne naplněný mým nadšením, vstáváním s úsměvem a usínáním ještě s blaženějším úsměvem. Rohlíkové Vánoce, tak to má být. Přišla jsem na to, že nejlépe na tom jsou staříci. Kdykoliv se jich letos ptám, jak zvládají prosinec, usmějí se na mě tím svým vševědoucím úsměvem a řeknou něco jako: My? My si to pomalu užíváme, těšíme se na děti, dárky už máme dávno vyřešené a nic hektického nám nehrozí. A na tom jejich úsměvu je něco z toho mého. Proč že mám ty Vánoce tak ráda? Není to ani tak tradice. Nejsou to dárky. Je to kouzlo. Kdy jindy se plní sny a přání? A nejen ty naše. je to šance. Každoroční šance splnit sen nebo přání těm, kteří je plní nám. Šance pousmát se nad rokem, který se blíží svému konci, a vyrovnaně a pevně se podívat do očí roku novému. Šance, aby i lidé, kteří nesmýšlejí jako já, na chvíli zase uvěřili na dobro v lidech. Šance, aby rodina, která na sebe nemá po celý rok čas, prožila momenty sounáležitosti a lásky společně. Je to čas, kdy i lidé, kteří vám přes rok díky všemu tomu spěchu neřeknou MÁM TĚ RÁD, vám to rovnou dokážou už jen tím, že vám chtějí udělat radost. Čas, kdy si rodiče vzpomenou i na své dospělé děti, a na chvíli si zase zahrají na Ježíšky a koupí vám hromady dárků, které ani nepotřebujete. Čas, kdy se z těch dárků můžeme zase radovat jako malé děti, a radostně pobíhat kolem rodičů, kteří dojatě pokyvují hlavou a nasadí tajemný rodičovský úsměv plný pýchy na své děti a nekonečné vřelosti, za to, že můžou být s vámi. Čas, kdy sourozenci šílí po tom, abyste u stromečku plakali dojetím, jak moc vám naslouchají celé roky, a každý rok vám splní nový sen, protože mám podezření, že to možná všechno mají zapsáno v nějakém tajném deníčku v hlavě už od dětsví. Ano, určitě musí mít speciální šuplík, jinak přece není možné, že plní i ta přání, na která my sami dávno zapomeneme. Proto všechno se těším. Protože jsem zase malá holka, která odpočítává dny, s celou rodinou si šuškající, co kdo pro koho má, vědíc, že tentokrát se s přítelem zdržíme u rodičů, že tam budeme všichni spolu, a všichni bez dechu budeme s úžasem sledovat jiskry prskající z nadšených očí nás všech. Nevím, kolik kapesníku prosmrkáme letos, ani jak bohaté to budou Vánoce. Vím, že to budou jedny z nejkrásnějších Vánoc. Jako každý rok.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama