Ti druzí

21. října 2014 v 13:52 | Šťastná Vanda
I když budete každý den šťastní, pozitivní a usměvaví a jánevímcoještě, pořád to neznamená, že vás přestanou obklopovat jiní lidé než šťastní, pozitivní a usměvaví a jánevímcoještě. Samozřejmě, je pravda, že pokud už takoví jste, nejspíš jste v neustálém údivu, jak super podobně nalazené osůbky potkáváte, přijdete si jako magnet na happy people, ale pak je tu ještě jedna sebranka. Stará původní sorta lidí, kteří rozhodně stejně a ani vzdáleně podobně nalazeni nejsou, nepoznali, co víte vy, a nejdou po vaší cestě.
Každý, kdo má aspoň trošku dobré srdce, rád pomáhá druhým. Někdo blízkým, někdo i cizím, každopádně známe to, žeáno, nenecháme kamaráda ve štychu, nenecháme bráchu plácat se v problémech atakdále. Ale má to výsledek? Kdo z nás umí opravdu pomoci?
V minulosti jsem si myslela, že druhým pomáhám. Pomáhala jsem ale? Když přišla kamarádka, celá nešťastná z toho, jaký má život, a jak je vše špatně, vyslechla jsem ji a dokázala jsem to s ní řešit celé hodiny a dny. Z dnů se staly týdny, z týdnů měsíce a pak nějaký ten rok. Myslíte, že je na tom kamarádka lépe? Není.
Je to jednoduché. Všichni chceme pomoci. Někdo chce někoho dostat z drog, někdo ze smutného života, někdo ze špatného rozchodu. Ale většina z náš dělá jednu chybu. Vše, co v rámci naší pomoci děláme, je že problém jen dokolečka dokola řešíme. Klábosíme o tom, jak je tomu druhému zle, a myslíme si, že mu tím nasloucháním pomáháme. Chyba. Na jedné přednášce jsem slyšela, že při řešení problémů s druhými to děláme asi takhle: 80% věnujeme rozboru problému, jeho nesmyslným pitváním, a 20% pár z nás věnuje jeho řešení. A jak je to správně? Přesně naopak.
Pokud chceme někomu blízkému, kdo neumí zlé věci brát pozitivně, kdo je na tom špatně nebo si neví rady, opravdu pomoci a popostrčit ho, klíč je tady: 20% můžeme věnovat tomu, že nasloucháme a řešíme a pitváme, ale 80% má být hledání řešení a řešení. Prostě řešení. Spousta z vás si teď nejspíš řekne- některé situace se jen tak řešit nedají, zkoušeli jsme to, nenašli jsme cestu. Ale o tom to je. Problémy někdy nemají východisko v řešení jako takovém. Někdy si člověk myslí, že východisko neexistuje, ale přitom ho máme všichni v sobě! Někdy je exit z problémů v nás. Stačí změnit pohled.
Změnit pohled je pro mě snadné, jako pro někoho, kdo se to za poslední roky naučil. Věřím ale, že je spousta z vás, kterým to lehké nepřipadá. Jsme tak naučeni myslet si, že je jen a jen realita a to co přichází je prostě tak dané, že nás ani nenapadne začít hledat u sebe.
Změnit pohled může znamenat změnit celý svůj svět. Funguje to. Vidět problém jinak může znamenat problém nemít. Změnit svůj postoj může znamenat změnit svůj život k lepšímu. Říct to někomu může pomoci. Ale jak to tak bývá, jsou lidé, kteří to pochopí, a ti, kteří to vědět ani nechtějí.
Existují lidé, kteří brzy tuší, o čem život je, a to je skvělé. Pravým opakem jsou ti, co se prostě doplácají až ke smrti, protože nic jiného nevidí, než že život je povinnost, v horším případě trápení a stres. A právě s takovýma by možná řešení nemělo být 80%, ale 100% času tráveného nad problémem, protože někdy, někdy o problém ani nejde. Kdo zkusil hledat blízkým řešení a dělat pro ně maximum, určitě ví, že někdy je to zbytečné. Úplně nekonečně zbytečné. Co s tím? Ten 100% čas by neměl být změněn na slovo POŘÁD. 100% čas by měl být: Tady máš řešení příteli. Protože kdo nechce pomoci, tomu nepomůžeme. Kdo věci neřeší, ale rád o nich mluví, tomu nepomůžeme. Kdo si stěžuje, ale sám nic nezmění, tomu nepomůžeme. Kdo nechce, chce problém mít. Chce mít pocit, že v tom není sám, ale nechce změnu. Nechce změnit pohled.
Došla jsem k závěru. Sama jsem takový problém měla a ráda jsem o něm mluvila. Ráda jsem zahltila kamarádky svým neštěstím. Ráda jsem o tom mluvila hodiny, přišlo mi to tak důležité, babrat se v tom jak se cítím a jak mi můj problém ubližuje. A kamarádky se snažily najít řešení ve 20% a já ho nechtěla. Spíš jsem byla skoro naštvaná, že mě tlačí někam, kam nechci. Že chtějí, ať udělám krok, na který přece nemám. A pak se stalo, že houf kamarádek řídnul. Moc jich nezůstalo. Čím víc jsem byla sama, tím víc jsem měla času na přemýšlení o tom, že vyřešit to můžu jen já sama. Až jsem pomalu změnila pohled na svůj svět. Ta změna mě nic nestála, nebyla tak těžká, jak vypadá, než se ji odhodláme udělat, a ta úleva stála za to. Věděla jsem, že po tomhle kroku už se nikdy o kamarádky bát nemusím, protože vím, že mluvit o problému ho nevyřeší. Že zahltit druhé stížnostma mi neuleví. Že doufat, že se problém rozuzlí sám, nepřinese nic jiného než ztrátu času. Ale co je nejdůležitěšjí, je to, že jakmile jednou tuhle zodpovědnost převezmeme sami, už se nikdy problémů bát nemusíme. Už nemusíme žádné situace vnímat jako problémy. Je to volba.
Už neřeším stížnosti blízkých. Řeknu jim návrh řešení a řeknu jim, že se začíná u sebe. Jsem tu pro ně, samozřejmě, a ráda. Někdo to chápe, a někdo ne. Usmívám se. Některým lidem máme něco dát a pak z našeho života zmizí a naopak. Ti, kteří zůstávají, těch si ceňme. Ale ty, kteří odmítají, nechme jít. Nejspíš jim už nemáme co dát. Kdo ví, třeba to časem pochopí, jako kdysi já, a sami se vrátí. Jako jiný člověk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Magi Magi | 25. listopadu 2014 v 20:15 | Reagovat

😘

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama