Waves

29. září 2014 v 11:59 | Šťastná Vanda
Seděla v křesle s lehce přimhouřenýma očima, jemným vrásčitým úsměvem, s tou svou typickou zasněnou aurou kolem, s vůní levandule vznášející se kolem ní ve vzduchu a teplou starou dekou na kolenou. Chtěl jsem poslouchat a snít a slyšet další příběh o splněném snu, usínat a probouzet se ze svého snění do jejího a naopak. Seděl jsem na zemi, popíjel čaj a vyčkával na první váhavé slovo z úst staré dámy, která v očích měla svět. Začala. Pomalu, jako by se bála, že to uspěchá, že to ztratí kouzlo. Byla to čarodějka. Začala.

Byla jsem tehdy mladá a poučená z chyb, které mě potkaly natolik brzy, abych měla celý zbytek života dokonalý a věnovaný každému ze svých snů. Když jsem byla ještě holka, přišla maminka jednou s překvapením. Pojedeme k moři. Nic se ve mně nehnulo, nic mi to neřeklo a nikam mě to netáhlo. Odmítla jsem. Jela maminka i všechny mé sestry, a já raději běhala po venku se svou nejlepší kamarádkou, než abych týden trávila s rodinou u moře, které pro mě bylo tak cizí a vzdálené. Uplynulo pár let, z holky se stala dospělejší holka, přišly první vztahy, první zklamání, první kouzelné doteky života. Najednou se něco změnilo. Při každém záběru moře v televizi, snímku moře, jsem zažila úplně nový pocit. Přišlo to pomalu. Nejprve se mi to jen tak trochu líbilo. Pořád to bylo tak cizí a nové, ale nic mi nebránilo v tom koukat a usmívat se. Po kochání to začalo být silnější. Bylo to osobnější. Už jsem si dokázala představit zvuk vln rozbíjejících se skály. Snadno jsem snila o tom, jak voní vzduch nasycený solí. Se zavřenýma očima jsem viděla, jak mi moře jemně omývá kotníky. Nejraději jsem měla představu, jak se skláním a pravou rukou opatrně pohladím moře, až ho uvidím poprvé. Přerostlo to v lásku. Věděla jsem, že až moře poprvé uvidím, dokážu jen stát a dívat se a poslouchat a dá mi to víc než kterýkoliv jiný zážitek, než cokoliv, co jsem dosud zažila. Přála jsem si, aby ten den přišel. Přála jsem si mít dům tam, kde ráno seběhnu v přehozu k moři, pozdravit slunce a políbit moře. Nežít tam, kde je moře tak daleko. Tak nějak vzniklo zvláštní pouto, a já věděla, že to něco znamená. Věřila jsem té lásce každý den. Brzy jsem pochopila, jak šťastné bylo mé rozhodnutí, že jsem tehdy nejela s rodiči. Když to ještě nebyla magie. Když to pro mě nic neznamenalo. Nebylo mi to líto ani chvíli, ani na malou sekundu ne, prostě to tak bylo a mělo být. Až jednou přišel ten den. Cesta k moři. Bylo to pro mě neskutečné a neuvěřitelné a těžko pochopitelné. Prostě jsem seděla, myslela na všechny své představy o moři a věděla, že všechny ty sny, které se mi často o moři zdály, budou skutečné, že nelhaly, a že už jsem u moře dávno byla, i když jen ve snech a ve spánku. Nemohla jsem ani spát. Měla jsem oči dokořán. Vyhlížela jsem moře. Čekala jsem trpělivě na moment, kdy se přede mnou rozprostře mořská hladina. Brzy to přišlo. Svítalo, a slunce mě lechtalo do očí, a já měla zaslzené dojaté oči, protože jsem koukala na moře. Na toho energického giganta, po kterém jsem tolik toužila. Už jsem nespala. Dívala jsem se po zbytek cesty, a věděla, že to nikdy žádná fotografie nemůže vystihnout. Po několika hodinách jsme konečně dojeli na místo. Konečně to přišlo. To vzrušení. Vědomí, že za pár metrů se sehnu a dotknu se moře. Musela jsem jít přivítat moře. Musela jsem jít splnit si sen. Musela jsem se postavit do moře po kotníky a koukat. Seběhla jsem pár metrů dolů na pláž. Bylo tam. Průzračně čistá a klidná voda, nádherná a blyštivá jako diamant. Jakoby už tam na mě čekalo. Jako kluk za rohem večer čeká potichu na milenku při západu slunce. Nechala jsem prsty dotknout se studené slané vody a nikdy to nezapomenu. Nechala jsem slanou vodu omývat mi kotníky a s přimhouřenýma očima jsem se dívala do dálky. To ráno bylo moře úplně klidné. Nikde ani vlnka, jen nádherná upravená hladina. Tak začal náš milenecký vztah na týden. Každý den znovu a znovu jsem žasla, jak moc je to podobné tomu, co se mi zdálo. Jak celá krajina vypadá stejně jako v mých snech. Jaký je to pocit, ledově krásný, ponořit se do vody, kde někde na světě ve stejné plavou tvorové, z nichž polovinu snad ani neznáme. Další den ráno moře klidné nebylo. Vítalo mě jako bouřlivý vášnivý amant, plné jedné vlny za druhou, rozbíjející se o skály, dunící jako hudba, která mě naprosto uchvátila. Až během dne se vždy moře uklidnilo, až se změnilo vzrušující houpání v jeho náručí na spánek, před kterým mě jemně políbil na čelo. Byla to láska. Když jsem se na něj zahleděla, viděla jsem jak tančí jen pro mě a slyšela jsem hudbu. Seděla jsem na teplé skále klidně celé hodiny bez ponětí o čase. Hleděla jsem do dálky na vlny, které se ke mně hnaly, jako by mě potřebovaly stejně jako já je a věděla jsem s naprostou jistotou, že ten výjev chci vidět každý den po zbytek svého života. Dýchat vzduch, kterého se dotklo moře, a sama se dotýkat moře každý den. Nesnít. Žít sny. Poslouchat vlny z okna. Vědět, že kdykoliv ho budu potřebovat, otevřu dveře a seběhnu k němu. Vědět, že nás už nic neodloučí. Celý život být tam, kde miluješ. Kde víš, že jsi přesně tam, kde máš být. To je štěstí. Tak takhle to bylo, když jsem až v dospělosti byla poprvé u moře. Nikdy se mi nepodařila jediná fotografie, která by to vystihla, to co člověk vidí a cítí. Co vidím a cítím já. Běž tam kde tě to táhne. Život je krátký na to, abys byl někde jinde.

Babička usnula. Dopil jsem čaj, usmál se a ze země sebral mikinu. Největší potěšení nebylo ani tak vyprávění příběhu, který jsem slyšel už tolikrát. Největší potěšení byl můj tajný rituál, který přišel na závěr. Který dělám od doby, kdy jsem příběh slyšel poprvé. Který dělám díky zvědavosti, která mě k tomu kdysi něžně donutila, protože jsem chtěl pochopit babiččina slova. Seběhl jsem z jejího domu a došel k její oblíbené pláži. Zul jsem si boty, udělal pár kroků do moře, sehnul se, abych ho pohladil. Až teď jsem to ale pochopil. Neměla v očích svět. Měla v očích moře.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. září 2014 v 16:02 | Reagovat

Skvěle vyjádřené pocity. Článek nominuji do výběru na dané téma.

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 29. září 2014 v 20:08 | Reagovat

Nádherné. Trochu mi to připomíná ten citát z Hvězdy nám nepřály-"A já jsem se zamilovala, jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela." (Nečetla jsem to, ale líbí se mi obal. :))

3 Vanda Vanda | 30. září 2014 v 9:16 | Reagovat

[1]:Jak to vždycky potěší, milé komentáře a vědomí, že to někdo čte. Děkuju.

4 Vanda Vanda | 30. září 2014 v 9:17 | Reagovat

[2]:Andílku, hezky řečeno. Já ten film ještě neviděla, ale ta věta to přesně vystihuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama