Hranice nemožného

9. září 2014 v 10:35 | Šťastná Vanda
Člověk sem tam píše, pak více žije, a pak stejně přijde ta chvíle, kdy se chce zase podělit o pár chvilek monotónního ťukání do klávesnice schovaný za monitorem v kanceláři, protože ten příhodný okamžik přišel zrovna v tu nejnevhodnější dobu, a tak se stává tajným pisálkem v práci. Dejme tomu, že vypadám, jakože vyřizuji náročné pracovní emaily. A tvářím se důležitě. Kecám, směju se pod nosem, jsem podezřelá, až to bolí.

Čím začít? Často se setkávám s tím, jak lidé, kteří nejsou ani pesimisté, ani pozitivisté, nýbrž realisté, kňourají nad svými osudy nebo se nad nimi radují, to záleží, co se jim stane, žeáno, protože oni to neovlivní, nohy mají pevně na zemi přilepené sekundovým lepidlem a tím to hasne, na mě se dívají trošku (čti více) jako na blázna a snílka, protože přece nejsem realista, a kdo není realista, je vždycky poněkud divný, no samozřejmě, jediný zdravý přístup je, a buďme realisté- být realista. No, nechceme být. Proč nechceme být? Protože co je sakra vlastně realita? Je to moje realita? Nebo je to tvoje realita? Nebo tamtoho realita? Čí realita je vlastně realita? Ptám se, protože co když jsem větší realista já ve své realitě, než realisté v té jejich? Kam až zajít za hranici reality? Jednou jsem si takhle v tý svý sladký přeslazený pohádkový realitě plavala v bazénu a zaslechla jsem dvě slečny, asi realitomilky, které si tam klábosily něco o svém kamarádovi. Jedna přes druhou se překotně dohadovaly o tom, podle které z nich je on, chudák kamarád, který tam božátko ani nebyl, aby jim to mohl vysvětlit, větší magor. Jedna říkala takový, druhá makový. Neustále propíraly, že žije úplně naprosto totálně mimo realitu, že je to jako fakt psycho, protože asi lítá na nějakým růžovým obláčku a myslí si že spasí svět. Že jako nějaké pozitivní energie řeší nebo co a že to je úplně mimo a že si určitě nabije pusu, no hrůza, to vám povídám. Nemohla jsem se neusmát, když jsem jako tajná špionka nechtě neslušně nepěkně ten rozhovor vyslechla, plavala jsem dál, a byla jsem vám tak strašně moc ráda, že mám taky takový svůj obláček a říkala jsem si že mají fajn kamaráda. A s jistotou jsem věděla, že je mnohem šťastnější, než tyhle ty dvě realistky plavkyně, které zrovna své štěstí nalezly v tom, že musí probrat někoho, koho mají rády, asi je nic hezčího nenapadlo, no dyť. Kdyby tak holky jedny věděly, že svoboda a štěstí spočívá právě v tom, nemuset ve svém volném čase probírat nikoho jiného než sebe a svět a budoucnost a štěstí a tak. A kolik je vlastně lidí, kteří mi pořád bekávají o druhých. A kolikrát já něco beknu, že? Přiznávám se, protože naučit se všechny tyhle velectěné vlastnosti, to taky chvíli trvá. Odmítat všechny ty kamarádky, co si prostě nutně musí postěžovat na někoho třetího, protože mají zlý den, to taky nejde vždy, ale tak je alespoň výdycky poučuju o tom, jak je ještě lepší ventilovat den blb jinak, než tímhle plýtváním energií. Že jako fakt to není hezký todlencto, kdyby za každý nehezký slovo o někom vyrostla člověku na nose bradavice, hned by bylo lépe. (No pochybuju, že by ty dvě krasivice chtěly mít na nosáncích bradavici...). Je to nějaké domotané, ale chci tím říct především jednu věc. Každy má svůj svět, svou vlastní realitu, svůj styl, své nálady, je svobodný, může si nosit co chce, jíst co chce, vypadat jak chce, mít sny jaké chce, názory dle sebe, postoje své, aniž by se musel komukoliv zpovídat. Když o někom řeknete, že je blbec, není to jeho realita a není to on, kdo je blbec. Je to slovo, které něco říká o té vaší realitě. Možná bychom měli přestat říkat tohle všechno co vidíme je realita a kdo je divný, ten je divný. Možná bychom si měli uvědomit, že za hranicí naší reality je realita té paní na zastávce, co má strašně divný boty v mé realitě, ale v té své má možná nejstylovější boty, po jakých toužila a konečně je obula. Že ten divnej kluk do vedle může být divnej v naší realitě, ale v té jeho je to jen zadumaný introvert, jehož snem je být spisovatelem, a tak jen mlčí a přemýšlí co bude psát. Pojďte se mnou vypustit všechna ta hodnocení druhých a všechny ty názory. Protože jestli hodnotíme druhé, hodnotí i oni nás. A mně se moje nové boty líbí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 9. září 2014 v 18:33 | Reagovat

Super zamyšlení jednoho snílka. :D Je fakt, že ten kluk má asi lepší život (pro něj, podle nich to tak určitě není) než ony, protože nemusí řešit takové blbosti. Já bohužel patřím teda spíš k těm holkám. Nejsem moc velký snílek, spíš naivka, když už.
Nikdy mě nenapadlo, zamyslet se nad realitou jiných lidí. Je fakt, že pro ně můžou vypadat mega stylově a my děsně a pro nás je to zase úplně naopak.
Úžasný článek!

2 Vanda Vanda | Web | 10. září 2014 v 18:59 | Reagovat

[1]: Děkuju za chválu, to mě těší. Jde prostě o to, nechat druhé být a začít u sebe. je to fajn:)

3 Janča Janča | E-mail | Web | 11. září 2014 v 18:07 | Reagovat

[2]: To určitě ano, ale ne každý si to uvědomí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama