Mantinely

31. července 2014 v 11:25 | Šťastná Vanda
Dneska je šedý jemný den, kdy nemůžu zabránit toku myšlenek na určitá místa ve svém životě a nová pravidla, kterými se řídím, a tak se s vámi zase jednou podělím o pár řádků a kousek dnešního sivého dopoledne. Tady mě máte.

Tak, jak ráda potkávám lidi a místa, tak ráda je pečlivě zkoumám a vnímám jejich životní příběhy a postoje a jejich malé světy, tak rozlišné a různé, že by na to ani kniha nestačila, a možná ani všechny knihy světa. Někteří z nás se mají dobře, jiní špatně. My, co víme, se zpravidla usmíváme a naše životy jsou jako cesta rájem, a pak jsou tady smutní lidé, kterým se nedaří, nemají se dobře, okolnosti jim nepřejí, a ještě se v tom neustále udržují- neustálým ujišťováním sebe i svého okolí v tom, že se mají zle. A tak se tak opravdu pořád mají, smůla se na ně lepí a podmaňuje si je, a oni žijí v nevědomí, že to můžou navždy změnit a že stačí si vybrat mezi zákeřnou tichou smůlou a zářícím štěstím. Jak se tak dívám na své okolí, mám takových příkladů celou fůru. Paní Smutná je neustále vystresovaná, přítel ji bije, ale má strach od něj odejít, co by tomu řekly děti, co by bylo pak, zvládla by to sama? Nebo slečna Váhavá, tak ráda by změnila práci, ale co když žádnou nenajde, co když bude nezaměstnaná? Co teprve pan Depresivní, neustále se hnípající ve svých depresech, zahloubaný sám do sebe, čekající na to, že ho každý v jeho sladkých depresích utrvdí a polituje. A tak, jak se tak na jejich smutné ustrašené duše dívám, vzpomněla jsem si, jak jsem sama byla slečna Nešťastná, a najednou je trošku chápu. Muselo mi stát víc a víc hrozných věcí, které se na mě kupily, právě ta výše zmíněná smůla mě naprosto zbožňovala a já ji téměř s povděkem přijímala a žila jsem s ní, i když jí bylo tolik, že už ji bylo nemožné nést. Žila jsem tak, jak jsem nechtěla, dělala jsem věci, které jsem nechtěla, byla jsem s člověkem, se kterým jsem být nechtěla, a sama jsem byla celá taková, jaká jsem být nechtěla. Cítíte všechna ta ne a ne? Samotná negace by možná nebyla až tak hrozná, jako to pomyšlení na to, že já Nešťastná, i ten Depresivní, Váhavá, nebo Smutná, všichni jsme měli, a oni stále mají, něco společného. Už vás napadá, co to může být? Nejsou to ani tak všechna ta ne a stěžování a sebelítost, jako to, že všichni jsou ve své situaci naprosto dobrovolně. Ačkoliv všichni říkají nechci tady být, nechci to takhle, nelíbí se mi to, není to dobré, v koutku duše tím, jak nic na svém životu ze strachu z budoucnosti nezmění, říkají podvědomě já CHCI. Říkají ano všemu tomu špatnému, co se jim děje, a říkají ano té ohavné smůle, a říkají ano, já chci svůj život trávit takto. Lidskost mi říká, že bych je měla litovat a pomáhat jim, ale moje přesvědčení říká- nutí je někdo? Nutí nekdo Váhavou, že MUSÍ být v práci, kterou z duše NESNÁŠÍ? Příkazuje snad někdo Smutné, aby v dnešní době byla s tím násilnickým nešťastníkem? Je snad Depresivní DONUCEN plavat v těch depresích? Nutil snad někdo mě, když jsem byla Nešťastná, abych byla na špatném místě se špatným člověkem? NENUTIL. Bylo to naprosto dobrovolné. Mohla jsem kdykoliv odejít, říct ne, ale místo NE špatnému životu jsem řekla NE tomu správnému. Trvalo to dlouho, až ve správný čas na správném místě mi to došlo. Jsem svobodná. Všichni jsme. Můžu jít kam chci a být kým chci a jak se budu ve svém životě mít, je jen na mě, ne na zlým klukovi, na smůle, na odmítání. Já sama to přece můžu změnit. Nikdo mě nedrží v situaci, která mě mučí a dělá mě Nešťastnou, nikdo mě tady nezavírá jako do vězení. A tak jsem tím chtěla říct jediné. Sami jsme zodpovědni za svůj život a nemůžeme na nikoho a nic házet to, jak se máme. Na rukou nemáme pouta, která by nás držela v nenáviděné práci, nebo v hrozném domově, nebo po boku člověka, který nám ubližuje, nebo si s ním jednoduše nesedneme. Strach je jen iluze v naších hlavách, která nás odrazuje od svobody, ale o tom někdy jindy. Neexistuje žádná výmluva proto, abychom nebyli svobodní a šťastní. Stačí si uvědomit, že mantinely si tvoříme my sami, a nikdo jiný. A pokud je chceš zničit, udělej to, a udělej to hned. Každý den je důvodem, kdy můžeš začít se změnou a udělat ze svého života to, co tě ráno donutí vstávat s úsměvem a chodit spát tak pozdě, jak jen to bude možné, protože život bude lepší než tvé sny. Uč se. Až budeš mít chvilky, kdy ti bude opravdu zle, uvědom si, že tě nikdo nenutí, aby ti tak bylo. Změň to. Udělat to můžeš jen ty, tak jak tě nikdo k ničemu nenutí, stejně tak to za tebe nikdo jiný neudělá. Just do it!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kelioné Kelioné | Web | 31. července 2014 v 20:19 | Reagovat

Máš opět pravdu - mně někdo před rokem říct, jak se za tu dobu změním, asi bych se mu vysmála a potají volala pohotovost. No a dneska bych mu radostí skočila kolem krku, že nekecal, a co že to mám za prácičku napřesrok.
Zajímavé je, že člověk má pořád co objevovat, ty myšlenky a chování, kterými si kazil život. A že toho je. :)

2 Vanda Vanda | 1. srpna 2014 v 11:17 | Reagovat

[1]: pravdu mas i ty:) tesi me ze ctes moje radky a reagujes, vzdycky se tesim na komentare.

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 29. září 2014 v 20:13 | Reagovat

Máš pravdu-možní jsem slečna Depresivní jen kvůli sobě samé. Díky za tenhle článek. :)

4 Vanda Vanda | 30. září 2014 v 9:20 | Reagovat

[3]:Každý je takový, jaký chce být, a každý se ůže změnit. Někdo to neví, a někdo to nechce udělat, ani když se to dozví:) Buď taková, jaká jsi šťastná. I kdyby ve své depresi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama