Ego

23. července 2014 v 12:03 | Šťastná Vanda
Už nadpis říká, o čem bude tenhle článek, takže si to ujasněme. Je to něco, co do nás hučí každý den, snaží se nám to namluvit, že jsme lepší než ostatní, možná hezčí než ostatní, že nejlepší bychom chtěli být my a nikdo jiný, že bychom rádi vlastnili to co má náš soused, a tak dále a tak dále. Jak pracujete se svým Egem vy? Je poměrně těžké se naučit být pozitivním člověkem, kterému se obrátí život naruby a plní se mu jedno přání za druhým. Ale mnohem těžší je jiná věc. Odsunout při tom procesu učení Ego na druhou kolej. Jde to vůbec? Dnes jsou dva typy lidí. V módě je - což pro mě postrádá jakýkoliv smysl- hejtování. Tedy určitý typ povýšené egoistické kritiky všeho a všech. Takže dejme tomu že jsou hejtři. Je jedno, jestli vás napadnou hejtující dětičky na sociálních sítích, nebo neustálí nadávači na všechno, co se kolem nich děje. A pak jsou sluníčkoví lidé. Ti, co se neustále usmívají, nemají potřebu o nikom mluvit, kohokoliv nebo cokoliv hanět, a spousta lidí jim nerozumí- většinou ti, co si zvolili tu snažší cestu. Co mají všichni společné? Ego. To je takový protivný šťoural, se kterým pořád ještě žiju a ne a ne se ho zbavit. Strká nos všude tam, kde ho vůbec nechci, malé soukromé očko, všude, kde chci cítit nezištnost nebo radost, tam všude se vloudí a chce mi to mermomocí zkazit uštěpačnými poznámkami, škaredými přáními jiným lidem, přikazováním mi být trošku povýšená, našeptáváním že jsem lepší než někteří jiní lidé. Jak se sakra naučit s ním pracovat? Možná uvědoměním si, že Ego je součást každého z nás a nemělo by ovládat nás, ale my jeho. (Napadá mě, že stejně to funguje i s penězi.) A pokud to neumíte, nebo jste to ani nezkoušeli, tak tady je pár rad. Každý z nás ve svém okolí známe určitě pár dobrých lidí. Těch tak strašně dobrých lidí, až nás to někdy štve, nebo jim to trošku závidíme. Nevidíme je jednat s egem, vidíme jak se usmívají a jsou šíleně laskaví, až je to pro nás nepochopitelné. Výborná věc, tihle laskavci. Stačí na ně sem tam pomyslet a vědět, že to bez Ega prostě jde. Výborným pomocníkem je také jak jinak než cvičení. Opakování je matka moudrosti, žeáno? Tak tady platí spíše pomalu ale jistě. Jde to nesnadno, ale jde. Jak to funguje u mě? Jako krocení zlé šelmy. No nekecám, jednoduchý to vážně není. Úplně lstivě a opatrně při každé příležitosti, kdy načapu své Ego dělat mi v hlavě neplechu, ho pevně chytnu pod krkem a trošku ho podusím, aby vědělo, kdo je tady pánem. Vždycky se snažím uvědomit si, že takhle jednat nechci, ne tak, jak mi šeptá ten tenký nadutý hlásek v mém nitru, a tak pomyslím na něco pěkného, představím si sama sebe jako skvělého laskavého ideálního člověka, který nemá vůbec zapotřebí řešit jakékoliv nehezké myšlenky a připomenu si, že bych měla šířit harmonii a ne nic jiného. Je dobré si vždy uvědomit sebe sama a hodit se do pohody a v každém případě si taky opakovat že nejlepší je chovat se příjemně a přirozeně. No, když se budete snažit, jednou zjistíte, že ten bručoun ve vás se poněkud změnil. Jakobyste potkali známého, který byl děsně nepříjemný prďola, a najednou nevěříte svým očím. Před vámi je úplně někdo jiný, krásný člověk. Někdo, s kým se můžete bez obav ztotožnit a vědět, že jste to vy jako celek a že Ego je příjemné. Ego je nebo může být fajn. A jak se právě teď cítíte se svým Egem vy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leopardí Mládě Leopardí Mládě | E-mail | Web | 23. července 2014 v 20:59 | Reagovat

Když si vzpomenu na všechno, co se mi kdy v životě stalo, dobré i zlé, tak jsem se k tomu vlastně vždycky dostala díky svému vystupování a určité laskavosti, vážně tomu věřím. V době, kdy se mi dařilo nejvíc, jsem kvůli tomu ztratila kamaráda. Několikrát mě napadal z toho, že mi všechno padá do klína a nic pro to nedělám, ale nebylo to tak. Pracovala jsem na sobě, nemluvila o tom a právě svým přístupem dali ostatní přednost mě před neustálým stěžovačem.
Přiznávám, že se ve věcech rýpu hodně do hloubky, možná zbytečně. Jsem hodně přísná, ale ze všeho nejvíc na sebe. Projevilo se to u mě až v posledních dvou letech a místo toho, aby mě to logicky hnalo dopředu, cítím, že to funguje spíš jako závaží. Nemůžu se ho zbavit...

2 Vanda Vanda | 24. července 2014 v 13:07 | Reagovat

[1]:To je mi líto, nemělo by to být závaží. Ale je pravda, že i štěstí někdy těžkne. Pokud jsi ztratila kamaráda kvůli tomu, že ti vše padalo do klína, buď ráda, nebyl to přítel. A rada na závěr- závaží přestane být závažím, pokud ho přestaneš brát jako závaží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama