Proč mám ráda blbé dny

8. února 2017 v 14:33 | Šťastná Vanda
Blbý den. Den Blbec. Šedivý a nudný den. Den zcela nepovedený. Existuje mnoho názvů, jak říkáme tomu, když nemáme svůj den nebo nejsme ve své kůži. Existuje ale taky pár důvodů, proč mám takové dny ráda. Ne, nejsem blázen. Jen mám ráda rovnováhu. Rovnováha znamená, že bez dnů blbečků by nemohly být dny nádherňajsy! A tak ty blboučké nebo lenivé dny či dny kdy se prostě nic nedaří miluju. Miluju je jako každý den, ať už pondělí nebo neděli, v zimě nebo v létě. Blbý den je taková naše malá sebereflexní pomůcka. Pokud zmákneme pár špatných dnů, pak zmákneme většinu svých překážek. Pak zvládneme ŽÍT. Dokonce žít velmi šťasně. Proto nesmutněte pro hloupé dny, které se nedějí podle vašich představ. Raději se s nimi pomazlete a s úsměvem jim dělejte společnost. Netrvají věčně, naopak, vždyť s nimi můžete být jen na velmi krátkou a omezenou dobu. Tak buďte tak laskaví a místo stížností a nadávek jim dopřejte v jejich omezeném čase vlídné slovo a úsměv. Vy totiž máte všechny dny, ony však jen svých pár hodin. Třeba vám to příští den blbec vrátí a bude vřelejší a zkrotne.
 

Odhodlání

1. února 2017 v 19:32 | Šťastná Vanda
Odhodlání. Slovo, které je už pár chvil mým strašákem. Není to můj společník, ač bych ho moc chtěla. Asi mě nechce. Tak či onak, snažím se ho nahradit. Randím s odvahou, krokem do neznáma a taky rozhodováním. Někdy je pro mě vážně těžké žít bez odhodlání, obzvlášť když mi ho přebrala má mladší sestra Denisa. No vážně, je to tak. Starší sestry nemůžou být nejlepší. Někdy musejí být jen pyšné na to, co mladší sourozenec dokáže. Starší sestry jsou takovým andělem strážným. Pečují a pečlivě sledují, sem tam kritizují, nebo popostrčí. Všechno s láskou, i když to ti mladší sourozenci mnohdy pochopí až později. Ale Denča, to je jiná. Všechno to zjistila brzy. Tak si tu pozitivní vlnu života jedeme společně. Já s pozitivní energií, nadšením a zbrklostí, ona s pozitivní energií a neskutečným odhodláním a srdečností. Ta laskavost - absolutnš nevím kde se bere - možná nám ji darovala maminka. Ano, určitě to bude maminkou. Tak abych přešla k věci, ona ta Teniska, jak jí říkáme, je vskutku pozoruhodná osoba. Všechno to začalo nemocí, která změnila život nám všem. Nebojte, nebylo to nic strašného, bylo to děsivé jen pro nás a pro Tenisku - alergie na laktózu. Skutečným trápením ale nebyla ani tak ona alergie jako spíš ta doba, kdy Dendě bylo stále zle a lékaři nemohli pojmenovat to co jí trápí. Tohle je skutečné zlo, bezmoc a nevědomí. Tak se trápila, my všichni s ní, a chudák Denda trčela neustále doma. Kam by taky mohla, když jí nebylo vůbec dobře. Přesto nastavila svou tvrdou kozoroží hlavu osudu a smála se na nás a dostudovala vysokou školu (to je přesně ono, chtěla bych vidět sebe, tsss). Když už teda přišla na to, že nesmí mléko, postupem času se vzdala i dalších živočišných výrobků a ukázalo se, že veganství je její cestou. Nejenže ji změna nadchla, začalo jí být také lépe a začala vypadat opravdu šťastně. Ne, není tím veganem, který vám bude nutit své názory. Je tím veganem, který vám popřeje to uvědomění, ale toleruje vše, co děláte nebo jíte vy. Je tak laskavá, až si někdy říkám, je-li to vůbec možné. Jak tak pořád peče a vaří a šije a já nevím co ještě, říkám si někdy, jestli je to vůbec normální. Ale kdepak, není dokonalá. Je svá a je to prostě ona. To je přece důvod, proč druhé milujeme. Protože se v něčem najdou a hlavně - dělají to rozkošně po svém, svýma rukama, vidí svět svýma očima a jsou prostě takoví, jací jsou. Někdy na mě bývá panovačná a já to na ni vždycky tajně zbožňuju. Prostě to je ona! Kde jsou ty časy. Je čím dál laskavější! Má v sobě takové odhodlání, že mi v rukou přinesla cestu na velryby. Je to pro vás pochopitelné? Pro mě nikoliv, vůbec si neumím představit jak bych to sama zvládla já. Ale Denda, ta ano, ta je kouzelník. Já čaruju přání, ale ona kouzlí jinak. Jako dobrá víla, mávne a přinese vám nejen dobrou náladu, ale skvělé věci, zážitky a moře lásky a štěstí. Pro vás, bez špetky ega. Abych se ale dostala k jádru věci, nebudu zdržovat. Jednoho dne se rozhodla, že vydá svou vlastní veggie kuchařinku. Nebudu zastírat, že se mi to zdálo až nepravděpodobné. Stála si za svým a nenechala si do toho mluvit. Byla tak nadšená a přesvědčivá, že jsme jí to postupem času začali věřit. Nejprve rodina. Přátelé. Všichni! A jak řekla, tak se stalo. Hlavou v oblacích a přesto pevně nohama na zemi to dokázala. Kuchařku. Ne ledajakou. Možná to zdaleka není nejlepší kuchařka na světě pro vás, ale pro mě ano. Je droboučká, plná veggie receptů, které možná pro vás nebudou tím, co byste jedli každý den. Ale hlavně je plná lásky a motivace. Mám ji pro štěstí. Vím to. Je to amulet, který říká - dělej co chceš, ať se to jeví jakkoliv nereálné. I kdyby to nebylo dokonalé. I kdyby to jen bylo TVOJE a z TEBE! A proto to píšu. PROTOŽE COKOLIV VYCHÁZÍ OD SRDCE A Z VÁS, JE DOKONALÉ SVÝM ZPŮSOBEM, I KDYBY TO NEBYLO DOKONALÉ PRO SVĚT! A díky Tenisce se věnuju psaní a vím, že mě to psaní klidně taky uživí. Že si můžu klidně myslet na to, že to dokážu. I kdyby mi nevěřil celý svět. Protože a přestože nemám za parťáka odhodlání, mám za parťáka někoho, kdo mi vždy půjčí špetku toho svého a já dokážu cokoliv na světě. Protože mám ji.

Všem, kteří mají rádi život, radost a jídlo, ať už normální nebo veganské, mrkněte na www.denisajelinkova.cz. Je to poklad. Je to VŠECHNO. Je to důkaz, že můžete cokoliv.

Čas vánoční

25. prosince 2016 v 10:29 | Šťastná Vanda
Ty roky se stále scházejí a rozcházejí. Nepočítám je. Jenom se těším na zítřky, a někdy zítřek znamená Vánoce. Takový zítřek byl paradoxně včera. Vánoce mám ráda. Vánoce ukazují, že dobro v lidech stále je. Neztratilo se, jenom s ním někteří umějí lépe zacházet a druzí si ho šetří. To máte jako s penězi. Šetřílkům chvíli trvá, než pochopí, že hodnota peněz nevězí v tom mít je doma pod polštářem, ale dělat s nimi radost sobě i druhým a zkrátka si tu jejich energii užívat. Připomíná mi to vždycky mou nejmilejší pohádku od Charlese Dickense Vánoční koledu. K čemu jsou peníze, nebo třeba být dobrákem sám pro sebe, když si to sebou vezmete do hrobu? A tak prosím nešetřete penězi ani dobrými skutky. Věřte, že zázraky se dějí, a ony budou. Nechci se chlubit, ale mám teda dost rozhazovačnou sestru. Ta to dobro rozhazuje, jen co je pravda. Nejraději mám její letošní vánoční utrácení. Jak tak stála dlouhou frontu na poště, stařenka před ní se zeptala na cenu velkých křížovek a když ji slyšela, povzdechla si, řekla, že si je nevezme a šla si k pultíku vypisovat složenku. Sestřička udělala spontánně to, co jí jde nejlépe, prostě je bez přemýšlení koupila, podala je babičce s úsměvem a přáním veselých vánoc, a víte vy co? Ta stařenka byla tak v šoku, že si kousek toho dobra vzala, a proměnila ho na krásné diamantové slzy dojetí. Diamantové proto, protože pro sestru mají nevyčíslitelnou cenu, a taky proto, že na sebe už ani jedna nikdy nezapomenou. A tak se doteky dobra stávají malými zázraky, zázraky se stávají příbehy, a příběhy v nás zůstanou už napořád, a jsem si jistá, že až tohle poví stařenka někomu z rodiny, tak i ostatní zase uvěří, že existuje dobro, a že to není jen klišé. Tím chci říci, že ať už jste dobrovolník, co pomáhá lidem v těžkých situacích, nebo děláte svá vlastní malá kouzla, tak jak tak jste skvělí. Jste úžasní, a to světlo, které druhým dáte, se vám dovjnásobně vrátí. Vím to. Protože je to pravda. A protože si to musíme připomínat. Teď, když jsou Vánoce, a taky každý den v roce 2017 a těch dalších. Protože dobro existuje. Protože dobré skutky jsou malá kouzla. Protože malá kouzla přinášejí velké příběhy. A jestli se vám těhle pár slov líbí, už jen díky tomu to světlo ve vás svítí. Proto buďme vděční za všechny dobré lidi a přejme jim do nového roku marnivou náladu na utrácení. Dobro je přeci nekonečné.
 


Stop drop and dance

4. listopadu 2016 v 14:27 | Šťastná Vanda
Každý pátek mít volno znamená mít celý dům pro sebe. Den volna, kdy v domě není nikdo další kromě parťačky kočky, což je taková samozvaná dáseříctžejo domácí, je prostě parádní. Vypadá to tak, že ráno se člověk vzbudí s poplašným pípáním v hlavě zděšený, že se porouchal budík, načež si slastně uvědomí, že může spát dál, nebo se minimálně chumlat k peřině a snít ještě pár chvil. Káva se připraví až v dobu, kdy by normálně byl v práci a rozkoukával se po klientech, co že to po něm zase chtějí. Ale není tak, je doma, slunce ho šimrá skrz okna, vítr laškuje s padajícím listím, a je potřeba se připravit k úklidu a něco taky dělat, žejó. Což nebývá tak snadné. Je to fuška. Jakmile člověk po snídani zapne pořádnou hudbu a trošku tomu přidá koule, až se to tady otřásá, tělo vykonává úplně jiné pohyby, než ty úklidové. Tančením se nádobí neumyje. Nevadí, pokračuje se dál. Hudba je láska. Hudba je lék. Hudba je všechno. Hudba říká: mindfulness je lehounký trik, jen mě poslouchej, teď a tady se ti projdu v hlavě. Tak vnííííímeeeeeeeeej. Nohy a ruce si dělají co chtějí. Na instagramu se rozmáhá pár věcí, a podle mě ta nejmilejší je hashtag stopdropanddance. Zkuste si to zadat a uvidíte. Budete se smát. Je to milé. Je to všechno. Je to můj páteční den. Je to uvnitř tančím v týdnu, opravdový tanec si nechávám na pátek. Máš ruce? Máš nohy? Máš duši? Všechno je fuk, tanči!

Blízká setkání třetího druhu

31. října 2016 v 16:55 | Šťastná Vanda
Podzim je magický. Malé zázraky lemují nevšední dny, prší pestré listí, počasí je nevyzpytatelné a stejně tak nevyzpytatelné jsou naše cesty. Ať se vám to líbí, nebo ne, budu podzim opěvovat chválou do nekonečna, protože od jisté doby mám ráda všechny dny, ty pěkné provoněné sluncem, i ty škaredé, v jejichž ošklivosti je dokonalost. A takový ten podzim je, tak trošku jako rozcuchaný, na pvní pohled ne příliš hezký nenápadný náladový kluk, který má však ten zvláštní jiskřivý pohled, který všechno změní. Zázraky jsou, když potkáme přítele. To se tak potkáváme a proplétáme životní cesty, každý den v době online komunikace. Nemít dnes facebook ale znamená, že o některá přátelství můžeme snadno přijít. Nebo nemusíme. Protože podzim je kouzelný, snadno se stane, že se vám v dlani objeví telefonní číslo na dávnou kamarádku ze střední školy, na kterou jste si vzpomněli. A tak se stane i větší zázrak. Velká setkání a velké zázraky jsou, když někoho potkáte po letech. Po letech zažijete objetí, které důvěrně znáte, úsměv, který vás pohladí jako kdysi, a přátelství, které funguje, a to i přes léta odloučení a mlčení. A to je teprve kouzlo! Nostalgický dotek toho, kde jste byli, a kde jste teď. Závan skutečnosti, že jste teď a tady na tom místě, přesně jak to má být, a že vše se odehrálo přesně podle toho, jak to být mělo. A nejdůležitější je vědomí toho, že ani nechcete, aby se všechny ty roky odehrály jinak. Protože co kdyby se dějiny odehrály jinak? To bychom přece ani nemuseli být tam, kde jsme. To bychom možná ani nebyli my.

Nebát se a smát se

14. října 2016 v 14:25 | Šťastná Vanda
Je tady Podzim. Podzim hřeje. Hřeje, protože je často škaredě, a zima, a tak se všude topí, a teplo je útulné. Hřeje a ještě se na nás skrz mraky usmívá. Je tak vřelý, jakkoliv vypadá některé dny úplně opačně, tak krásný, a barevné listí v přírodě jsou jeho prošedivělé vlasy, a listy spadlé jsou jeho prošedivělé fousy. Každý pěkný den je vzácný a vážený a protkaný přítomným okamžikem, červeným nosem a růžovými líčky, a v neposlední řadě parfémem Zimy. Voní ve vzduchu, šimrá nás v nose a maluje nám tváře, abychom se těšili i na ni. Je cítit, protože takhle zčerstva sychravého období chodí tajně na rande. Společně. Zima randí s Podzimem. A tak když otevřu dveře ven, cítím zbytky jejího parfému kolem, usmívám se, a jdu taky na rande. Na rande se Životem.

První vzpomínka na pondělí

29. srpna 2016 v 11:03 | Šťastná Vanda
Nevím, kdy poprvé jsem někde četla zmínku o tom, jak je hrozné v Neděli, že zítra už je Pondělí. Stalo se to pravidlem. Neděle začala být nesvá, chuděra opřená o Pondělí, které kradlo lidem iluze o tom, že může být příjemným dnem. Takže nejenže si lidé zprotivili Pondělí, ale k tomu ještě klidnou a přítulnou Neděli! Toho se nezúčastním, křičela jsem si v duchu a bojkotovala Pondělí na happy start nového týdne, na začátek plný jiskřivých příležitostí, na nové příšliby, ale děj se co děj, nikdo mě nebral vážně. Až jsem se jednoho dne v Neděli večer, zachumlaná v posteli se sklenkou vína přistihla, jak tomu svému (k)lukovi se znechuceným hlasem říkám něco jako: strašné, zítra zase do práce, no už je to tady, Pondělí. Moje hodné Já, to pozitivní, začalo na poplach spouštět sirény, až mi došlo, k čemu jsem to sklouzla, a navíc ještě dobrovolně. Postěžovala jsem si na Pondělí, a ještě k tomu už v Neděli! To snad ne! Překvapivý pocit však byl, že jsem to tak vůbec nemyslela. Že jsem si do Pondělku chtěla trošičku z lásky rýpnout, abych se snad na něj alespoň dobře vyspala, a aby se to Pondělí pořádně snažilo být skvělým Pondělkem a začátkem něčeho velkého a úspěšného. A ejhle, ono to vážně fungovalo. Proto mi milí a vážení došlo, že všechny ty vaše znechucené nejen študákovy poznámky jsou vlastně z lásky. Že si to pondělí škádlíme, protože víme, že nám přinese další týden plný nových zážitků a překvapení. Proto jsem se dnes ráno zase v autě zašklebila a posteskla si, jak se mi zase nechce, protože je Pondělí. Proto se teď usmívám a užívám si Pondělí. Protože ho vlastně mám tak nějak hodně ráda, za to že je Pondělím.

Konec léta

18. srpna 2016 v 9:24 | šťastná Vanda
Letošní léto bylo zase trošku jiné. S příchutí vanilky a eukalyptu, posekané trávy, pavoučích návštěvníků, stromového kina, a s nekonečnou vůní dřeva. Řekněme, že to je v pár slovech shrnutí dojmů z prvního léta v domě, který jsme si s (k)lukem přáli, o kterém jsme mluvili hodiny a hodiny, o kterém jsme netušili, že už pro nás dávno stojí, a který si nás samozřejmě našel. Zase kousek života zapadnul tam kam má, a léto se pomalu chýlí ke konci, a už se nemůžu dočkat podzimu. Přijde vlahé barevné listí, pavučinky, horké čaje u kamen a přemýšlení o tom, co bude dál. Splněná přání taky voní. Voněl oceán plný velryb a delfínů, voní dřevěný dům, a jednou bude vonět dům s výhledem na oceán. Není čas na pochybnosti, že by to mělo být jinak. V tom je asi síla a kouzlo víry. Víra dokáže všechno. Ať je to jakákoliv víra. Splnit přání, léčit, dokázat velké změny. Přelom léta a podzimu je taky tak trošku změna. Prázdniny pro některé končí. Nejlepší změna v životě je však jedna. Změnit pohled. Za poslední roky jsem se naučila, že je to nejlepší pomocník, a je to nesmírně důležité. Život je skvělý, přesně takový jaký je. Pro někoho je krutý, pro jiné zlý, pro další skvělý. Pro mě je laskavý a úžasný, perfektní se vším všudy, se svými nedokonalostmi, s konci i začátky. Někdy kolem sebe vidíme ty, co pohled změnit nechtějí a neumí. Nemějme jim to za zlé. Může být těžké na to přijít a otevřít oči pořádně. Dívat se na věci a situace a na lidi a okolí z jedné strany není správné. Existuje pohled z různých stran a je jen na nás, který si vybereme. A tak se tak dívám. Na bručouny se už nedívám jako na bručouny. Co když měli špatný den, nebo jsou jen nešťastní? Nedělat soudy o druhých, o jejich jednání, o jejich životech osvobozuje. A já jsem si vybrala svobodu. Žádný první dojem neexistuje. Všechno je to o tom, jak a kam se dívám. Možná jsem naivní, možná mám laskavé oči. Možná bych vám je půjčila.


Vidím to černě

17. května 2016 v 9:36 | Šťastná Vanda
Aneb jak i šťastné Vandy mohou mít černé dny...A tak to je. Musím říct, že ačkoliv jsem pozitivní téměř každý den, i mě se mezi všechny ty dny a týdny občas zatoulá takový ten protivný zubatý šotek, který se snaží všelijak a neplánovaně zkazit mi den. Znáte ho? Určitě důvěrně, je to ten hajzlík, který se vám snaží od rána zkazit náladu, chytit vás do sítě pochybností a sebekritiky a třeba ukopnutého palce, většinou přivolá i šedivé studené počasí, a začaruje zrcadlo, takže vypadáte opravdu jako blb. Sabotuje veškerou snahu cítit se lépe. No, je to zkrátka dacan. Jak to tak bývá, i na něj ale přece musí být nějaké finty. A jsou. Proto se s vámi podělím o pár bojových taktik, které se snažím stále vylepšovat, protože tihle hajzlíci se stejně jako my snaží zlepšit.

Krok první:

Zasmějte se sami sobě. Není nic lepšího než den blbec převrátit na kopec srandy. Ono co je taky vtipnější, než my, nabučení na pidihajzlíka den blbec, s obličejem nateklým zoufalstvím, kterým se jako naschvál nic nedaří, protože si to ještě přivoláváme, jak nemáme někdy sílu nahodit zákon přitažlivosti a odvrátit hrozící sérii katastrof. Proto se směju, protože je to vážně tragédie, a protože čím víc se budete smát, tím víc to funguje na šotka jako lechtání, a musí se uculovat s vámi, a minimálně ho pořádně oslabíte.

Krok druhý:

Klidně si dovolte vypadat jako zoufalec. Make-up a pěkný outfit a hezké vlasy můžou taky dostat někdy dovolenou, nemyslíte? Proto si den udělám příjemný a pohodový, klidně bez řasenky, s bad hair only, v černém nudném hábitu jako šedá myš, zato se cítím pohodlně, ve velkých keckách jako kocour v botách pěkně s teplem od noh, a tak si v kanclu budu popíjet čaj, protože i pozitivní lidé musejí dát jednou za čas pozitivitě volno!

Krok třetí:

Zatočte se sebekritikou! Taky si v tyhle ty dny říkáte, že to a tamto nezvládnete? Že jste hrozní a proč sakra nejde být pozitivní, když to jinak jde stále? Co je to zatraceně za depku? Nevadí, hravě si poradím. Moje malé know-how je tááák jednoduché a přitom tak užitečné. Bad mood? No a?! Nejlepší je tajný komiksový film. Představím si sama sebe jak si pěkně sebevědomě kráčím, a kolem na mě útočí třesky plesky samé blesky a řachy jako třeba blbá nálada, negativní zprávy, protivní lidé, a jiné nepříjemnosti a já je všechny odboxuju pryč. Škoda že neumím točit videoklipy, minimálně byste se zasmáli se mnou.

Krok čtvrtý:

Dobré jídlo. Nevím jak vy, ale mně náladu vždy spraví něco dobrého. Oslaďte nebo oslaňte si život!

Krok pátý:

Motivační videa nebo knihy. Zabere vždycky. Poslední a nejvíc účinná zbraň. Šotek je už téměř u konce, u posledního výdechu, tímhle ho naprosto dorazíte i vy. Stačí se ponořit do toho, jak pěkně to jde, necháte se trošku nakopnout, díky tomu dostanete poslední chybějící dílek síly, abyste toho malého hnusouna dostali, a taky dostanete. Vítejte opět a zase v super sluníčkovém dni ♥

No, na závěr mám svůj skvělý krok číslo šest, a ten je, že povzbudím někoho jiného. Třeba právě vás...všechno jde líp společně. A tak se nedejte, pořádně mu to nandejte a zasmějte se trochu. Není to tak vážné, aby vám to pokazilo celý den. Většinou se ukáže, že vlastně ani o nic vážného nejde. Mějte se rádi, a mějte rádi i toho šotka, který vám aspoň jednou za čas ukáže, jak dobře se umíte prát.

Jak je důležitá

18. ledna 2016 v 17:04 | Šťastná Vanda
Píšu to tady, taková celá hladová, roztřesenými prsty buším do klávesnice, rychle rychle, než ztratím nit, než múza nevěrná zdrhne k sousedům, abych to nezapomněla. No ano, úplně se mě to dotklo zrovna teď a tady, tak to sem honem musím dát. Ale jo, asi bych měla napsat, o čem je vlastně řeč. Jak se tak člověk v dospěláctví občas zapomene, snaží se pořád všem vyjít vstříc, být takový, aby vyhovoval všem a všude a za všech okolností, jak nás to třeba práce nutí dělat, tak úplně snadno a rychle zapomene na důležitou věc. No jasně, ne každý to v sobě má, někdo trošičku, někdo málo, někdo víc a někdo nic. In- di- vi- du- a- li- ta! Opomíjená a zapomenutá, úplně jsem ji ztratila v šuplíku. A zrovna dnes jsem ji náhodou po sto letech potkala. Zaprášená je až to pěkné není. Chuděra je hladová, podvyživená a zamlklá. Tak jsem vám jen chtěla říct, abyste na ni nezapomněli, tak jako já. Protože je smutná, ta moje, a já jsem se jí opravdu a zcela upřímně moc nevěnovala. To se tak člověk honí za sny, snaží se pracovat na sobě, až se nechá vtáhnout do zajetých kolejí a tu svou lolitku Individualitku nechá opuštěnou a samotnou někde v zapadákově. Jak se asi natrápila! Proto budu muset být vzornější přítel, budu o ni pečovat a už ji nenechám odejít. Je to škoda, děsně smutné, to uvědomění, jak se bez ní člověk vlastně cítí sám. Uf, ještě že jsem ji tam nenechala! Budu si náš vztah znovu hýčkat a rozhodně se u mě bude mít dobře. Tentokrát ano. Tentokrát už to všecko vím. Tak nezapomeňte. Chraňte svou Individualitu!